Stál jsem u hřbitovní zdi v Litoměřicích. Sem 8. listopadu 1836 směřoval průvod několika lidí. Překvapivá smrt, překvapivý pohřeb. A přece to všechno bylo skutečností. Skupinka lidí, známých justiciára Josefa Durase, u něhož byl mrtvý zaměstnán, a především pak švec Lorenz, u něhož bydlel, a jeho sousedé.
Málokdo ho zde znal, málokdo tedy přišel. Z rodiny jediný bratr Michal, který sem přijel doufaje, že zpráva, která došla do Prahy, byla mylná. Nebylo tomu tak. A přitom, div se světe, v ten samý den ten, kterého zde pohřbívali u zdi skoro jako sebevraha, měl mít právě v hlavním městě svatbu, na níž byl zaměstnavatelem uvolněn.
Toho dne přišel na pohřeb opravdu jen malý hlouček lidí. O více než sto let později, při druhém pohřbu mrtvého muže, se však shromáždily v ulicích Prahy tisíce lidí a ti rakev převezenou od litoměřické zdi doprovodili až k Vyšehradskému hřbitovu. Tehdy také pohřbívali Karla Hynka Máchu...
Tragická neděle
Dne 23. října roku 1836 byla neděle. Karel Hynek měl volno. Ten den bylo docela příjemné počasí. Mohl si dovolit vylézt na Radobýl, lehnout si do trávy a dívat se dolů na Labe a dál na terezínskou pevnost. Někde pod ním byly vinice a vlevo samotné město se svými barokními báněmi a obdélníkovým náměstím. Zde, na Radobýlu zvedajícím se nad krajinou jako předzvěst celého Středohoří, byl klid. Ticho. Jen ptáci v podvečer zpívali a sem tam vítr zahýbal větvemi stromů. A tehdy se to stalo...
»...už byla tma, když v tom vyšlehl v Litoměřicích oheň. To jsem viděl z toho vrchu. Tak jsem běžel honem do Litoměřic, asi tři čtvrtě hodiny měl jsem co běžet, než jsem tam doběhl, a přece jsem byl jeden z nejprvnějších u ohně. To byl ale oheň, jedenáct stodol, samé obilí, najednou hořely a vítr do toho foukal až hrůza.
Takovou jasnost a horkost jsem jakživ neviděl. - Hořely stodoly po obou stranách silnice a vítr hnal plamen přes silnici, tak žádnej nechtěl přeběhnout, a přece tam vzádu žádnej nebyl. Tak jsme se odvážili čtyři. Já jsem slík kabát a klobouk a jeden mi polil hlavu vodou, aby mi vlasy nechytily, a běžel jsem okolo třech po každé straně hořících stodol a za mnou ještě tři lidi. Just byl ale nejvyšší čas.
Mezi dvěma stodolama je krátká zídka a v té jsou vrata. Jedna stodola hořela a druhá ne. Ale vrata mezi nimi už hořely. Kdyby byly vrata dohořely až na druhý konec, byla by od nich ta druhá stodola chytila. Tak já a kominík jsem ty hořící vrata, protože byly zavřeny, přelezli, roztloukli jsme závory a porazili jsme je a vyhodili jsme je na silnici, pak jsem vylez na stodolu na špic a sedl jsem si jako na koně, a ti druzí mi podávali vodu a já furt střechu políval, aby nechytila.
Ale sotva jsem tam vydržel horkem a větrem. Vždycky než jsem vodu vylil, musil jsem si ksicht natřít a napít se. Tak jsme tu stodolu a celou tu linii za ní zachránili. Potom teprve přišly stříkačky...« Tak ve svém dopise psaném o den později vylíčil Karel Hynek Mácha onen požár, jenž stál na samém začátku následné tragédie.
Byla to také neděle, kdy jsem se zastavil na úpatí Radobýlu a ptal se, kde asi při vypuknutí požáru Karel Hynek ležel? Snad tam, nebo tam? Mnohé se od oněch dob změnilo. I Radobýl se zapsal do historie. Jiné, než byla ta s Máchou. Mnohem děsivější a tragičtější.
Jenže, řekněte, je méně tragický osud jednoho básníka či tisíců vězňů ubitých v lůně hory? Je. Svým množstvím, svou krutostí, tím, že člověk mohl tak ublížit člověku. Ale každý zmařený život je tragédií. I ten Máchův...
Poslední okamžiky
Karel Hynek měl před svatbou. Těšil se na ni? Netěšil? Jisté je, že v dopisech své Lori je autoritativní. Byl to jeho styl. Vyčetl jí, že šla ke svému otci, jehož nenáviděl. Měla zůstat u jeho rodičů. Dokonce vyhrožoval, že odejde přímo od oltáře, přijde-li někdo z rodiny do kostela.
Jeho prchlivost však doma znali i rozhodnutí postarat se nejen o Lori, ale i o synka Ludvíčka. Plánoval, kolik dřeva bude muset koupit na zimu, jaký nábytek bude muset pro svou rodinu sehnat. Koncem týdne pocítil první zdravotní problémy. Nepřipouštěl si je. Až po týdnu najednou pocítil slabost.
»Že by mu po tom ohni bylo co scházelo, nikdy si nestěžoval. Až 1. listopadu se přiznal, že nějaký neduh na sobě cítí. Každý den jsem mu dal polívku i z vína vařit. Mimo to si sám ještě nějaké koření přinášel a vařil. V pátek si ale nápoj tak zošklivil, že se zapřísáhl, že do smrti už víc nic takového pít nebude,« z dopisu bytného Lorenze Michalovi Máchovi do Prahy.
V sobotu, tři dny před svatbou, začal mít Karel Hynek starost. Střevní potíže se začaly stupňovat i horečka se začala hlásit. Věřil však, že přes sobotu a neděli se vystůně a v pondělí nastoupí cestu do Prahy, odkud si přiveze milovanou Lori. Jeho stav se však začal rapidně zhoršovat.
»Stěžoval si na hroznou palčivost na prsech. Já jsem mu chtěl k posluhování někoho sjednat, ale žádný nechtěl jíti, obávaje se, že má choleru a že by se nakazil. Tedy moje žena se té služby musela sama podrobit. On však jiné služby nežádal, kromě vody k pití. Té tolik vypil, že ji sotva nosit stačila. A kdykoliv mu ji zrovna od studně přinesla, přece se mu jen teplá býti zdála.
Když jsme se ho ptali: Má-li tak přílišnou palčivost? - odpověděl: 'Ano, musím mít plíce již na uhel spálené a napřed to nemusí míti co pálit, poněvadž to již i v zádech začíná'. Každým slova vyřknutím více a více tratil hlas, a sice tak silně, že odpůldne již, když vodu neb něco jiného žádal, jen znamení dával.« Z vyprávění bytného Lorenze pro bratra Michala.
Byla stále sobota, sobota 5. listopadu roku 1836.
»K večeru přišel ranhojič, a když viděl, že mu hůře je, radil, aby mu kněz byl přiveden. Já tedy šel pro kněze, prose ho, aby nemocného dříve navštívil. I přijda brzy nato, vešel do pokoje a tázal se ho: 'Já jsem duchovní a slyšel jsem, že zde je někdo nemocen, jste to vy?'
Nato se váš bratr obrátil, ani slova nepromluviv. 'Žádáte-li,' mluvil kněz dále, 'abych vás s Bohem smířil, přijdu se svátostí oltářní a zaopatřím vás.' Ale váš bratr nedal žádné odpovědi. Kněz odešel.« Z Lorenzova vyprávění bratru Michalovi.
Prý to bylo i poslední gesto umírajícího. Ještě však žil. Ještě dýchal.
»Bylo již k desáté hodině, když na mou žádost duchovní opět přišel. Však to ani pět minut netrvalo a kněz zase odešel. Váš bratr, jak z toho patrno, musel býti dobře připraven i spořádán. Moje žena nato vešla do pokoje a tu váš bratr opět žádal, aby pozdravení rodičům a ostatním známým vyřídila a že žádá, aby syn jeho zkrácen nebyl.
Přitom prosil, abychom schválního posla do Prahy objednali s vyřízenou, že je nemocen, a aby někdo s p. Qudrátem přišel. Kdyby ale dříve zemřel, nežli bychom posla objednali, tu aby se v Praze o jeho smrti nedozvěděli.« Další pasáž z Lorenzova vyprávění zachyceného bratrem Michalem.
* * *
V komůrce vysoko nad Labem, v komůrce v domě ve stráni, vedle ulice vedoucí nahoru ke kostelu svatého Štěpána, jsem se také zastavil. Postál jsem u okna a díval se do kraje. Snad kdysi i Mácha se tak díval. Tady prožil i své poslední chvíle. Přitom tolik plánů tady ještě svěřil papíru. I cestu na sever promyslel do posledního detailu, cestu, která mu opět měla přinést námět.
Možná, že ještě větší než byl Máj i jeho Cikáni. Věřil v to, doufal. Konečně také sem mohl přivést Lori a žít jako člověk, Lori, o kterou se přece dokáže postarat, i proto přijal místo koncipienta a věřil, že díky této praxi se jednou stane sám váženým notářem. Pak už nebudou s Lori žít v nouzi.
Nemilosrdná smrt
Smrt prý bývá milosrdná. Prý. Jestliže zemře člověk v mladém věku, člověk plný života a plánů, pak nelze mluvit o milosrdenství.
»Ztišil se, žena moje u něho sedíc, modlila se nahlas, žádajíc ho, aby co ona se modlí, on potichu neb v paměti po ní opakoval. Pohodlně a lehce se posadiv, na pravou stranu se od ní odvrátil. As za hodinu viděla moje žena, jak levou rukou, jíž na boku ležet měl, třikráte svrchní peřinou pohnul...« stále pokračoval ve svém vzpomínání švec.
Od chvíle, kterou zmiňoval, ještě čas Karlu Hynkovi nebyl nemilosrdný. Ještě dýchal a snad i přes vysokou horečku i vnímal. Nastala, alespoň pro její hlavní aktéry, dlouhá noc. Bylo k ránu, když... »Žena se ještě pořád modlila, až posléze se k němu nahnula, dívajíc se, zdali bdí nebo spí. Začala k němu mluvit - on jí neodpovídal, ona zkoumá, zdali dýchá... Nedýchal«.
Druhý pohřeb
Ten druhý pohřeb se konal v květnu roku 1939. Z německých (zabraných) Litoměřic byly ostatky Karla Hynka Máchy převezeny do Prahy. »Snad nikdy nebylo takové množství praporů a nepřehledné množství lidu,« můžeme číst v dobovém tisku.
Důvod převozu? Český básník má právo být pohřben v české zemi. I protest proti okupaci tu byl. Odvážný, málo organizovaný. Přesto tisíce lidí přišly vyslovit svůj tichý protest. »Nikdo nechtěl chybět v tomto obrovském kruhu, který v ostatcích K. H. Máchy obepínal silou mocné hradby všechen duchovní statek české země, a pevně věřil, že v tomto znamení bude žít navěky... Národ v celé své úplnosti, která v živých utajuje mrtvé nenarozené, čekal na chvíli, jejíž počátek se blížil.«
Z textu spisovatele J. Kopty pro památník Věčný Mácha. Proto se zde sešly tisíce lidí z celé země. Z antropologického ústavu, kam směřovala cesta z Litoměřic, byly ostatky přeneseny do slavnostně vyzdobeného Pantheonu Národního muzea.
Vpodvečer za zvuku fanfár rakev přenesli na pohyblivý katafalk tažený třemi páry bílých koní a za doprovodu čestné stráže Národní gardy ji odvezli na Vyšehradský hřbitov. Druhý den odpoledne akt dále pokračoval recitací závěrečných částí Máje přednesených Václavem Vydrou.
Pak rozhlas do celé země přenášel smuteční projev spisovatele Rudolfa Medka včetně jeho závěrečného výkřiku: »Všichni slyšíme slova a zpěv Smetanovy Libuše: Můj drahý národ český neskoná!«
Nejlépe však vystihl tehdejší atmosféru literární kritik František Sekanina, když napsal: »...dnes, v době tolik pro nás historické, stává se opět náš velký pěvec lidské i národní lásky přímo jiskrou a plamenným symbolem ušlechtilého národního vzrušení, slavné národní síly...«
Mnohokrát jsem stál před prostým Máchovým hrobem na pražském Vyšehradě. Vždy jsem si připomínal ony protektorátní chvíle, kdy tisíce lidí přijely se s básníkem znovu rozloučit. Uplynulo více než sto let od jeho smrti a ukázalo se, že Mácha, literát, jemuž za rakví šlo jen několik osob, se stal jedním z největších básníků našeho národa, že měl co sdělit i dalším generacím a dodnes tomu není jinak.
Jaroslav KOJZAR
