Z vystoupení poslanců KSČM na schůzi sněmovny
Miroslav Grebeníček Senát navrhl zrušit dosud užívaný termín Květnové povstání českého lidu a nahradit jej termínem České národní povstání, které vymezuje jako »povstání českého lidu proti nacistické moci, ke kterému došlo v době mezi 30. dubnem a 12. květnem 1945«. Jeden z předkladatelů zákona, senátor Miroslav Nenutil, nám poněkud kostrbatě sdělil, že nám chce říct něco nového. Jeho slova si nyní dovolím odcitovat: »Tím Českým národním povstáním, proč netrvat na tom Květnovém povstání českého lidu, může být i argument, který je snad pochopitelný - že odpor proti fašismu, nacismu přece nevznikl 1. května roku 1945 v Přerově, ale bylo to vlastně už odmítnutím předání vojenské posádky ve Frýdku-Místku v r. 1938, byl to partyzánský boj v Brdech, byl to partyzánský boj v Beskydech, byl to i výsadek, jehož výsledkem pak byla heydrichiáda. Časově omezovat skutečně jen na květen, by bylo vlastně znevažování předcházejícího úsilí Čechů proti nacistické zvůli.« Co k tomu dodat? Možná jen to, že pak vůbec nechápu, proč v senátním návrhu zákona nacházíme tvrzení, že k povstání českého lidu proti nacistické moci došlo v době mezi 30. dubnem a 12. květnem 1945. Nejsem přítelem zjednodušujících soudů. Proto chci upozornit i na celkovou pojmovou zmatenost. Ano, počátky odbojového hnutí lze vysledovat bezprostředně po Mnichovu 1938, ale jeho skutečné formování nastalo až po 15. březnu 1939, kdy si vytklo za cíl dvojjediný úkol: odstranění okupačního režimu a obnovení československé státnosti. Právě Československý válečný kříž 1939 představoval téměř po celou dobu národně osvobozeneckého boje proti fašismu naše nejvyšší vojenské vyznamenání. Zřídila jej vláda svým nařízením ze dne 20. 12. 1940. Byl udělován našim i spojeneckým vojákům za mimořádné bojové činy, za zásluhy o přípravu a provedení bojových operací, jejichž důsledkem bylo podlomení moci fašistů na našem území a posléze jeho osvobození. Obdrželi jej také významní lidé, kteří se svou činností zasloužili o obnovu čs. státnosti, neboť i jim se podařilo s nasazením vlastního života uchránit před nacisty významné celospolečenské hodnoty. Nic jsme nezanedbali… Partyzánský boj na venkově a aktivitu odbojových skupin ve městech nelze však ještě považovat za povstání. Partyzánská forma boje směřovala k vojenskému oslabení nepřítele. Kdežto povstání má vyšší cíl - dobytí a převzetí moci. S tím souvisí i odznak čs. partyzána, který zřídila vláda usnesením z 9. srpna 1946. Propůjčoval jej ministr národní obrany příslušníkům partyzánských jednotek působících na území našeho státu nebo příslušníkům spojeneckých armád, kteří se zasloužili o jejich přípravu, zásobování, nebo dokonce řízení. Partyzánům, kteří padli v boji proti okupantům, byl odznak udělován posmrtně. 19. prosince 1946 byl pak přijat zákon č. 255 o příslušnících Čs. armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození. Vyplývá z něj, že účastníkem národního boje za osvobození je ten, kdo v letech 1939 až 1945 a) byl československým partyzánem; b) zúčastnil se alespoň tři měsíce soustavnou činností zahraničního nebo domácího hnutí směřujícího přímo k osvobození Republiky československé nebo SNP, třeba po dobu kratší, takovým způsobem, že tato činnost přivodila nebo byla prokazatelně způsobilá přivodit jemu nebo jeho rodině újmu na životě, osobní svobodě nebo zdraví; c) zúčastnil se povstání v květnu 1945, přičemž za bojů padl nebo byl těžce raněn nebo utrpěl těžkou poruchu zdraví. Také je tu zákon č. 357 z 19. srpna 2005, který je orientován na ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich. Řeč je zde o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám a také o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945. Ze zákona vyplývá, že potvrzení účasti povstání v květnu 1945 ministerstvo vydá občanu ČR, který v době mezi 30. dubnem a 12. květnem 1945 alespoň po dobu tří dnů na straně povstalců proti nacistické moci a) se zúčastnil bojů se zbraní, b) se podílel na zpravodajské a spojovací činnosti, c) konal zdravotní či zásobovací službu v terénu v souvislosti s bojovými akcemi, nebo d) byl členem revoluční České národní rady, anebo povstaleckého velitelství. Nic jsme nezanedbali. Pouze jistá skupina těch, kteří bojovali proti nacistům, se nepřihlásila ve stanoveném termínu. Historie by neměla být otrokyní prapodivné aktuálnosti Senátní návrh zákona o Českém národním povstání zjevně postrádá odborné stanovisko uznávaných historických pracovišť, kterým je např. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. Takové, o které následně požádala ústav předsedkyně sněmovního výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu Anna Putnová. »Místo stručného zdůvodnění nutnosti podobného zákona,« cituji z uvedeného odborného stanoviska, »se navrhovatelé uchylují k vlastnímu výkladu historických událostí. Přitom používají jak již dávno překonaná fakta, např. údaje o jednotkách, které byly nasazeny k potlačení pražského povstání, tak i tvrzení, která byla po r. 1989 vyvrácena historickým výzkumem, resp. nově zpřístupněnými prameny, např. okolnosti přeměny ČNR na Zemský národní výbor v Praze a jejich dalšího působení.« Návrh zákona si klade za cíl vyzdvihnout historický význam povstání v květnu 1945 a morálně ocenit jeho dosud žijící účastníky - ty, co se zapomněli přihlásit. Uvedený cíl zákona - znovu připomenout význam povstání a ocenit jeho dosud žijící účastníky, je nepochybně správný, ale navrhovaný zákon zasahuje do ustáleného historického výkladu, a to tvrzením, že k povstání českého lidu proti nacistické moci došlo v době mezi 30. dubnem a 12. květnem 1945. Jistě, 30. dubna 1945 byla osvobozena Ostrava, vedle Sovětské armády zde operovala i čs. samostatná tanková brigáda a také bitevní pluk 1. čs. smíšené letecké divize. Téhož dne odpoledne spáchal pak v podzemí říšského kancléřství sebevraždu Adolf Hitler. Právě pod vlivem těchto událostí vypuklo Květnové povstání českého lidu, což mělo jasný dopad na další vývoj situace v celém protektorátu. V odborné literatuře se běžně uvádí, že první povstání vypuklo 1. května 1945 v Přerově, a pokud předkladatelé mluví o 30. dubnu a vůbec to nezdůvodní, nemohu je brát vážně. V r. 1989 byl název Květnové povstání českého lidu v odborné literatuře natolik běžný, že se udržel, jak připomíná ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Oldřich Tůma, nejen v kalendáři, ale přešel rovněž do příslušné legislativy. I to je důvod, proč považuji přejmenování již existujícího svátku za neopodstatněné. Historie by neměla být otrokyní prapodivné aktuálnosti a do dávných událostí bychom neměli vnášet současná ideologická schémata. Uvádí se to i v manifestu francouzských historiků proti zákonům o minulosti. »Ve svobodném státě,« cituji z dokumentu, který spatřil světlo světa v r. 2005, »nepřísluší ani parlamentu ani soudním orgánům, aby stanovily historickou pravdu.« Parlament skutečně není vědecký ústav a pravda se nedá odhlasovat, ta se dá poznat pouze vědeckými metodami. (Přejmenování povstání sněmovna odmítla) Kateřina Konečná Navrhuji, aby byl státní svátek 17. listopad - Den boje za svobodu a demokracii doplněn čárkou a bylo tam dopsáno Mezinárodní den studentstva. Je to poměrně vážná věc, na kterou ve své historii zapomínáme. Není třeba se podrobně zabývat událostmi podzimu 1939, stačí připomenout, že pražská manifestace ke vzniku Československé republiky 28. října byla krvavě potlačena. Zraněni byli dělník Václav Sedláček a student medicíny Jan Opletal, který na následky zranění zemřel, a jeho pohřeb 15. listopadu se stal spontánní masovou demonstrací proti německé okupaci. V důsledku toho proběhlo v noci z 16. na 17. listopadu zatýkání vysokoškolských studentů v Praze a Brně, kteří byli převezeni do koncentračního tábora Sachsenhausen. Devět studentských funkcionářů bylo popraveno a byly uzavřeny české vysoké školy. Tyto události měly ve světě značný ohlas a již v listopadu 1940 byl za pomoci britského svazu Union Students of England v Londýně obnoven Ústřední svaz československého studentstva, jehož členy se stali známí studentští pracovníci, kterým se podařilo uniknout z okupovaného Československa. Hlasy z Londýna i z Washingtonu Tento ústřední orgán svolal v r. 1941 do Londýna manifestační schůzi, která přijala prohlášení spojeneckých studentů k 17. listopadu, z něhož cituji: »My, studenti Velké Británie, všech jejích dominií a Indie, Severní a Jižní Ameriky, Sovětského svazu, Belgie, Československa, Francie, Řecka, Číny, Holandska, Norska, Polska, Jugoslávie a všech svobodných krajin, abychom uctili památku popravených a umučených studentů, kteří jako první zvedli svůj hlas na znamení odporu proti nacistickým utlačovatelům roku 1939, prohlašujeme 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva. Prohlašujeme, že 17. listopad není pro nás jenom dnem, kdy studenti celého svobodného světa vzdávají poctu mrtvým československým kolegům a všem těm, kteří stále trpí ve vězeních a koncentračních táborech, avšak také dnem, kdy si připomínáme a budeme stále připomínat ideály, pro které tito studenti trpěli a stále trpí.« V r. 1942 na zasedání Mezinárodního studentského shromáždění, International Students Assembly, ve Washingtonu v USA byl 17. listopad potvrzen a znovu vyhlášen Mezinárodním studentským dnem, a to za účasti delegátů - studentů 50 národů. Tento mohutný washingtonský sjezd byl jednou z nejvýznamnějších studentských akcí za 2. sv. války. Byli přítomni zástupci studentů z Ameriky, Evropy, i z Asie a Afriky. Do sjezdového programu bylo zařazeno poselství prezidenta USA Roosevelta k 17. listopadu, vysílané k Mezinárodnímu studentskému dni rozhlasem z Bílého domu do celého světa. Uvádělo se v něm: »Mezinárodní společenství studentů vybralo tento den, aby uctilo památku studentů a profesorů umučených a zavražděných před třemi lety v Československu. Toho dne byl dokonán první z organizovaných zločinů, které s vypočítavou surovostí měly vyhladit všechny dnešní i budoucí vůdce velké demokratické republiky. Chladnokrevní utlačovatelé však zapomněli, že ulice Prahy a síně hrdé Karlovy univerzity zněly po staletí hlasy mužů ochotných raději zemřít než věřit a učit něčemu, co se nesrovnávalo s jejich svědomím. Víme dobře, že země, které pokryly umučené studenty a učitele, neudusila vůli ke svobodě a že rachot kulometů neumlčel hlasy vyjadřující právo národa na to, aby si sám vybral, jak chce žít a přemýšlet.« Tato slova prezidenta Roosevelta mají stálou platnost. Mezinárodní den studentstva je jediný den mezinárodního významu českého původu, jehož iniciátorem byl v r. 1941 Ústřední svaz československého studentstva spolu s naší exilovou vládou a prezidentem dr. Edvardem Benešem. Neměl by tedy ani dnes chybět v našem kalendáři jako odkaz mladých lidí, kteří byli ochotni upřednostňovat ideály před svými bezprostředními profesními a kariérními zájmy. Návrh, který předkládám, iniciovali i někteří z dosud žijících studentů zatčených 17. listopadu 1939. Děkuji vám i jejich jménem a pevně věřím, že tento můj návrh podpoříte, protože tím možná učiníme to, co bychom měli učinit, abychom nezapomínali na svou historii a abychom si všichni uvědomili, jaký důležitý význam pro ČR, ale i mezinárodní společenství 17. listopad jako den má. (Většina sněmovny návrh Konečné nepodpořila) Marie KUDRNOVSKÁ
