Korošík Vlastimil

Bude Světová klimatická konference v Paříži potřebným krokem vpřed?

Má smysl připravovat světovou konferenci o klimatických změnách v Paříži od 30. listopadu do 14. prosince 2015 v situaci, kdy řada předchozích konferencí zkrachovala a tažení Západu proti Rusku (a Číně) hrozí přerůst ve světovou jadernou válku, která vyhladí lidský rod na Zemi? Přes tyto a mnohé další problémy to smysl má. Pravda, francouzské diplomacii není co závidět. Totiž, sladit zájmy 195 značně rozdílných států a státečků světa je velmi těžké, o komplikovaných vztazích mezi velmocemi nemluvě.

Panel předních klimatologů IPPC se shoduje, že pokud lidstvo připustí růst průměrné teploty povrchu Země o více než dva stupně Celsia proti předindustriální době (roku 1850), nastanou drastické klimatické změny, které bude lidstvo velmi obtížné zvládat. Oteplování vyvolávají masové antropogenní (člověkem způsobené) emise skleníkových plynů (GHG, z anglického greenhouse gases) – oxidu uhličitého CO₂, metanu CH₄, oxidu dusného N₂O, freonů a dalších. Oteplování klimatu znamená další tání ledovců a stoupání hladiny moří, rostoucí sucha, obří povodně a tajfuny, další degradaci půdy, lesů a biosféry, další nárůst nedostatku vody, potravin atd.

Větší část emisí GHG, které zvýší průměrnou teplotu povrchu Země o dva stupně Celsia, lidstvo již do atmosféry vypustilo. Zatím pro zvrácení trendu růstu světových emisí GHG nic nesvědčí. Přitom v letech 1870 až 2015 se zvýšily průměrné koncentrace CO₂ v ovzduší z 270 na 400 ppm (miliontin objemových jednotek). Stoupá hladina oceánu, roste i jeho kyselost. Rok 2014 byl nejteplejší v historii měření. Obchod s povolenkami na emise CO₂ krachuje.

Nevýrazné přísliby, ještě horší realita

Francouzská diplomacie má určité závazky omezování emisí GHG od asi stovky států. Problém je charakter oněch závazků. Dnes největší emitent GHG Čína přislíbila dosáhnout maxima emisí GHG v letech 2020-30. A pak je snižovat. Evropská unie chce své emise GHG snížit o 40 % v roce 2030 proti roku 1990, kdy je ale měla velmi vysoké. Spojené státy údajně hodlají do roku 2025 snížit své emise GHG proti roku 2005 o 28 %, tj. asi o 14 % proti roku 1990. Nic moc. Některé závazky jsou přitom zcela nekonkrétní.

Kategorickým požadavkem je rychlý ústup od energetiky využívající fosilní paliva, tj. uhlí, ropu a zemní plyn. Lze je nahradit jednak úsporami paliv a energie, jednak rozvojem obnovitelných zdrojů energie a využíváním jaderné energie. Některé státy zde vytyčují smělé cíle. Horší to bývá s jejich realizací. Francie a Německo prosazují tzv. zelený růst, tj. růst ekonomiky na základě prudké expanze ekologicky šetrných technologií, v energetice pak zejména obnovitelných zdrojů energie. I zde ale zaostávají, a to nejen proti Číně a USA. Má to vícero rozměrů. Války o ropu, viz zničení Iráku, Libye a také současné tažení západních států proti Rusku, jsou jen špičkami ledovců.

Cesta k realizaci chvályhodných cílů zůstává často ve hvězdách. Moderní technologie jsou nutné, ale nestačí. Žijeme v kapitalismu, který stojí na nemilosrdné konkurenci, ropné války nevyjímaje. Lze těžko předpokládat, že chudé rozvojové státy, zpravidla ožebračené minulým kolonialismem a neokolonialismem, budou dobrovolně obětovávat svou beztak mizernou životní úroveň ve prospěch záchrany klimatu, byť jeho rozvalem trpí často mnohem víc než hlavní strůjci tohoto stavu ve vyspělých státech. Snaha o získání konkurenční výhody je hlavní překážkou na cestě k dosažení klimatických cílů. Zápornou roli bezesporu sehraje i potají připravovaná tzv. transatlantická smlouva.

Problém nástrojů

Na rozvalu klimatu se podepisuje i snaha počítat emise GHG na jednotku vytvořeného hrubého domácího produktu (nutné je počítat je na obyvatele) a jen přímé emise GHG (obvykle ze spálení fosilních paliv), nikoliv emise celkové, tj. včetně emisí provázející jejich těžbu, zušlechťování a dopravu.

Vysoké nepřímé emise GHG (metanu) má těžba ropy a zemního plynu. S tím úzce souvisí i tzv. obchod s právy vypouštět CO₂ (tzv. emisní povolenky). Jde o finanční derivát, který nepomáhá ochraně klimatu. Za to citelně kolísáním cen emisních povolenek rozvrací ekonomiku velkých emitentů CO₂, do tohoto obchodu zapojených. Prozíravější z nich žádají právem raději zavést jednotnou ekologickou daň na emise CO₂ekv, jejíž cena se příliš nezmění a umožní tudíž plánovat efektivní investice. Pro zavedení přiměřeně vysoké daně na emise CO₂ekv ale není politická vůle.

Omezení rozvalu klimatu ohrožuje trvající osvobození mezinárodní veřejné dopravy od placení daně z přidané hodnoty včetně paliv a energie, které spotřebuje. Podobně působí osvobození mezinárodní letecké, námořní, námořně rybářské a vnitrozemské vodní dopravy od placení spotřební daně za pohonné hmoty. Jen v ČR činí asi 44 miliard korun ročně, z toho asi 13 mld. Kč je přímá podpora spotřebě fosilních paliv a energie. Některé státy nemálo dotují ceny pohonných hmot. Odbourávání takových dotací bývá příčinou lidových bouří.

Výše uvedené stimulátory rozvalu klimatu mají ale zůstat zachovány. Vzniká tak otázka, jak vážně je ochrana klimatu myšlena. Ani EU nepředpokládá revizi svých zhoubných směrnic o obchodu s povolenkami na emise CO₂, o podpoře využívání paliv a energie z obnovitelných zdrojů, o trhu s elektřinou, o liberalizaci železniční dopravy. Spíše hrozí jejich další rozšiřování po světě, pod praporem špatně pojímané globalizace.

Český klimatický Kocourkov

K uvedeným negativům v ČR přistupují domácí specifika. Momentálně jim vévodí obří fotovoltaický tunel v úhrnné hodnotě 400 až 1000 mld. Kč, podle nedávného zjištění Nejvyššího kontrolního úřadu. Nejhorší na něm je, že nevede ani tak k rozvoji efektivního využívání obnovitelných zdrojů paliv a energie, jako k nadziskům solárních a dalších baronů na účet spotřebitelů elektřiny a daňových poplatníků. Autoři tohoto tunelu se dodnes neomluvili. Raději vymáhají další veřejnou podporu využívání obnovitelných zdrojů. Že je důvěra veřejnosti otřesena, není třeba připomínat.

Ekologickou daňovou reformu tehdejší ministr životního prostředí Martin Bursík (SZ) zkompromitoval tím, že asi 90 procentům zdaňované spotřeby pevných a plynných paliv a elektřiny dal výjimku, takže postihuje jen část spotřeby v sektoru domácností.

Rozvoj jaderné energetiky s velmi nízkými emisemi GHG dlouhodobě torpédují někteří ekologičtí aktivisté a SZ. ČR má velmi špatnou (silně proautomobilovou) dopravní politiku, která je energeticky a tím i emisně náročná. Údajně nejdůležitějším problémem připravované nové státní energetické politiky se stalo prolomení územních limitů těžby uhlí v severních Čechách spojené s bouráním Horního Jířetína a Černčic a ohrožením Chemopetrolu Litvínov, o četných dalších negativních dopadech na zdraví, životní prostředí a klima nemluvě. Správnou politikou by byla státní podpora útlumu těžby uhlí k výrobě elektřiny a zejména podpora rozvoje perspektivnějších odvětví v takto postižených krajích. Ta by vytvořila mnohem více pracovních míst než dnešní povrchové velkolomy.

ČR dlouhodobě opovrhuje úsporami paliv a energie. Snad nejlépe to dokládají opakovaná změkčování zákona o hospodaření s energií, což ministři a poslanci vesměs považují za úspěch. Nedivte se, že k problémům účinného řešení narůstajících klimatických změn v ČR i ve světě přistupuji se skepsí.

Jan ZEMAN